HISTORIE OBCE UHŘICE
Jako mladý, byl zeman Jaroslav Racek svědkem, když v roce 1530 přepadli hordy tureckého Solimana II., Žarošice.
Loupili, plenili, znásilňovali. Obec zapálili. Vůdce nájezdníků s tlupou špinavých a zarostlých mužů vstoupil též do kaple mariánského kláštera ve vinicích.
S hořící dýmkou v ústech a tasenou šavlí se Turek ošklivě vyjadřoval o soše Staré Matky Boží. Před opatem, řeholníky i Jaroslavem. Nikdo tomu nezabránil.
Ani on, syn urozeného vladyky. Ve strachu zahodil meč, a roztřásl se. Nereagoval na opatovu výzvu, aby zakročil.
Vzpamatoval se prý až v okamžiku, kdy uviděl v očích Madony slzy. Turek v ten okamžik strašně zařval. Jaroslav nerozuměl slovům.
Pouze pochopil, že vůdce hordy oslepl.
Pohan ale místo výlevu zlosti, sklonil hlavu a hluboce se Staré Matce Boží poklonil.
Přistoupil pak k opatovi kláštera a prosil, aby se za něho modlil, protože se chce stát křesťanem.
Podle pověsti se prý usadil v jeskyni pod rezidencí, kde až do smrti žil jako poustevník.
Mladý Racek se po výjevu odebral do sklepení, odkud vedla chodba na pohorek nad Uhřicemi. Když vyšel z podzemí, měl dojem, že slyší vzdálený hlas.
Sděloval, že za patnáct let zemře, ale ani po smrti nenalezne klid. Poslední z rodu Racků na Uhřicích zemřel ze čtvrtka na pátek.
Byl 4. den třetího měsíce roku 1545. Venku údajně řádila vichřice, po obloze letěly olověné mraky. Padal sníh, který střídal déšť.
Do toho se ozývaly hromy. U úmrtního lože zemana Jaroslava se sešli nejbližší. Plebán držel hromnici, v místnosti byly rozžaty svíce.
Ponocný oznámil půlnoc a Jaroslav vydechl naposled. V ten okamžik zhasla všechna světla. Tvrz se ponořila do tmy.
V kvílení větru, jako by zazníval hlas. Nikdo jej nevnímal, protože byl určen pouze Jaroslavovi:
"Zklamal jsi, tvůj duch proto bude pět set let bloudit místy, kde jsi zhřešil." Vítr se utišil, hromobití ustalo. Plebán se modlil.
Ostatní odešli do vedlejší místnosti. Začali mluvit o pohřbu. Zeman si přál být pochován u rezidence ve vinicích.
Chtěl mít blízko k Staré Matce Boží Žarošské, aby prý mohl usilovat o její přímluvu. Bylo to výjimečné místo.
V tomto prostoru byli pohřbeni významné osoby, např. vladykové z okolí i přední měšťané Brna a Hodonína.
Poslední z rodu Racků na Uhřicích byl kališník. To ale nemělo vliv na to, kde mají být uloženy jeho tělesné pozůstatky.
Také proto, že byl hluboce věřící člověk. Těšil se vážnosti u poddaných i u okolních zemanů.
Vydžoval si plebána, který sloužil pobožnosti v uhřickém kostele. Poslední rozloučení se zemanem se uskutečnilo příští den.
Když zapřáhli koně do vozu s rakví, strhla se znovu vichřice. Oblohu opět začaly prý křižovat blesky, koně se odmítali hnout z místa.
Když konečně poslechli a smuteční povoz se rozjel, hrozilo, že se převrátí. Museli přejet po padacím mostě přes příkop naplněný vodou.
Než na něj vjeli, zakročil plebán. Rozhodl, aby zeman Jaroslav byl pohřben vedle svého otce v kryptě kostela. Tak se i stalo.
Proroctví se ale údajně vyplnilo. Vladyka Jaroslav nemá pokoje ani po smrti.
Vždy na svátek svaté Kunikundy, který připadl na 4. březen, obchází místo, kde stála rezidence na Silničné.
Vstane údajně o půl noci, odvalí kámen a vystoupí z krypty. Přesune se přes kopec nad Silničnou. Za hodinu se prý vrátí do hrobky.
Tak tomu má být až do roku 2044.